Jak porozumět smlouvám
19.2.2021
Smluv existuje mnoho a nevědomky je uzavíráme každý den (např. při koupi lístku na MHD). Jsou však smlouvy, které vyžadují naši plnou pozornost a důkladné prostudování. Co je ve “velkých” smlouvách to podstatné a na co je třeba dát si pozor, si řekneme v tomto článku.
Soukromé versus veřejné právo
Abychom porozuměli smlouvám, které spadají do oblasti soukromého práva, je třeba si nejdříve osvětlit, jak se liší od práva veřejného. Toto rozlišení má za cíl zejména ochranu individuálních aktivit jednotlivců a skupin před neoprávněnými zásahy státu. To, co spadá do práva soukromého je před těmito zásahy chráněno významněji. Rozdíl mezi těmito dvěma právními odvětvími si můžeme demonstrovat na technice a míře uplatnění veřejné moci. Veřejné právo bezprostředně působí na právní poměry účastníků prostřednictvím orgánů veřejné moci. Soukromé právo naopak dává relativně široký prostor pro uplatnění autonomie vůle účastníků (pro tento účel vybavuje účastníky výchozím právním statusem – právní osobnost, svéprávnost) a obecným rámcem právních norem. Uveďme si to na příkladu, představte si, že řídíte auto a někdo stojí na krajnici a snaží se vás máváním zastavit. Pokud je to policista, tak nemáte na výběr a zastavíte = bezprostřední působení veřejné moci. Pokud je to stopař, tak máte na výběr, zda zastavíte nebo ne = autonomie vůle.
Hodnoty soukromého práva
Už jsme osvětlili, že smlouvy patří do práva soukromého, které při konstrukci svých norem vychází ze základní trojice hodnot, pocházejících už z dob Velké francouzské revoluce. První a vůdčí hodnota je svoboda jako moderní výraz individuality osoby vstupující do společnosti. Druhá je rovnost jako východisko společné integrace osob. Třetí je ekvita nebo také solidarita jako výraz společných zájmů a vzájemně prospěšné koexistence lidí. Primární je svoboda, která je limitována rovností (hranice mé svobody končí tam, kde začíná svoboda jiného), aby společně směřovaly k ekvitní (spravedlivé) rovnováze. Uvedené by se ale míjelo účinkem pokud by uplatnění práva nebylo spojeno s dosažením praktického cíle, sledovaného tím, kdo se domáhá spravedlnosti, proto je další hodnotou účelnost. A nakonec předvídatelnost neboli právní jistota – pro uplatnění práva vždy existují standardizovaná východiska a postupy dosažení spravedlnosti.
Nájem bytu
Jako konkrétní smluvní typ můžeme uvést smlouvu o nájmu bytu. Jsme svobodní v otázce, zda takovou smlouvu uzavřeme. Jsme-li v situaci, kdy bydlet potřebujeme, můžeme naši situaci řešit různými způsoby. Nájem bytu je jedním z nich, ovšem nikdo nás takovou smlouvu nebude nutit uzavřít. Naší svobodou je vybrat si s kým smlouvu uzavřeme, kdy, z většiny i s jakým obsahem a v jaké formě. Co se týče rovnosti, tak pronajímatel a nájemce si za normálních okolností přirozeně nikdy rovni nebudou. Nájemce je vždy ve slabším postavení, protože teď jednoduše nemá kde bydlet a bydlet potřebuje. Zákon zde vychází z veřejného zájmu na tom, aby všichni měli kde bydlet. Proto je právní konstrukce tohoto smluvního typu výrazně ve prospěch tzv. slabší smluvní strany, kterou je zde nájemce. Výsledkem je zrovnoprávnění právního postavení stran smlouvy. A to je také výrazem ekvity (rovnováhy) – jako společenství lidí máme zájem na tom, aby každý člen společnosti měl kde bydlet, proto akceptujeme právní řád, který tuto hodnotu promítá např. do smluvního typu smlouvy o nájmu bytu. Pokud jde o hodnotu účelnosti, tak ta je zde jednoduchá – účelem je mít místo k bydlení. Jistota se projevuje právě v hodnotově zakotveném smluvním typu, který se až na drobnosti zvlášť nemění.
Konkrétně tento smluvní typ funguje tak, že nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Pronajímatel je povinen přenechat věc nájemci tak, aby ji mohl užívat k ujednanému nebo obvyklému účelu – v případě bytu to znamená, že byt musí být způsobilý k bydlení. Měl by mít vše, co se k bydlení normálně užívá. Budu-li konkrétní, tak např. pokud v bytě nefunguje tekoucí voda, tak způsobilý k bydlení není, apod. Pronajímatel je dále povinen udržovat věc v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro které byla pronajata, opět zde narážíme na způsobilost k bydlení. A potom je také povinen zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu, tudíž by neměl neohlášeně do bytu vstupovat apod. Běžnou údržbu věci hradí nájemce, ostatní údržbu a opravy hradí pronajímatel; ustanovení je dispozitivní, lze ujednat i opačně nebo úplně jinak. Nájemce má naopak povinnost užívat věc jako řádný (pečlivý) nájemce – hospodář, a to buď k ujednanému, anebo k obvyklému účelu, a platit nájemné.
Smlouva o nájmu bytu nemusí obsahovat přesné označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jeho užívání, způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Postačuje, je-li mezi stranami shoda na předmětu nájmu a na tom, že za jeho užívání náleží pronajímateli úplata. Smlouva vyžaduje písemnou formu. Nájem bytu může zaniknout uplynutím doby na kterou byla smlouva sjednána, odstoupením od smlouvy nebo výpovědí.
Smlouva o dílo
Dalším smluvním typem je smlouva o dílo, při níž se zhotovitel zavazuje provést dílo na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele. Objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit sjednanou cenu díla. Dílem je zhotovení určité věci a dále údržba, oprava nebo úprava věci. Dílem se také rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Jako příklad díla můžeme uvést zhotovení šatů na zakázku nebo výrobu webových stránek. Práce na smlouvu o dílo se od práce poskytované zaměstnancem na základě pracovní smlouvy liší zejména tím, že podle smlouvy o dílo vykonává zhotovitel činnost samostatně, podle vlastního rozvrhu, s vlastními prostředky a na vlastní riziko, nepodléhaje ani soustavnému dozoru, ani řízení objednatele. Zhotovitel může provést dílo osobně nebo může pověřit provedením díla jinou osobu, ale samozřejmě odpovídá za řádné provedení díla jako by dílo provedl sám.
Často je k provedení díla potřebná součinnost objednatele v různých formách (dostavit se ke zkoušce šatů, předat věc k provedení opravy apod.) Zhotovitel není příkazníkem objednatele – nepodléhá tedy zásadně jeho pokynům, může to však být v určitém rozsahu ujednáno. Zhotovitel jako osoba, která dílo provádí na svoji odpovědnost, musí případné příkazy objednatele, stejně jako věci případně objednatelem k provedení díla předané, s dostatečnou péčí prověřit a upozornit na jejich případné vady.
Tento článek je realizován v rámci projektu Moderní a otevřené studium techniky CZ.02.2.69/0.0/0.0/16_015/0002430.
autor: Markéta Rolincová
